Aktualizace III/4 2020 (Zákoník práce, Zákon o zaměstnanosti - Transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU))

V souladu s Programovým prohlášením vlády, s Koncepcí rodinné politiky a požadavky praxe se navrhuje v zákoníku práce upravit nový právní institut tzv. sdíleného pracovního místa. Titul obsahuje úplné znění zákonů po novele: Zákoník práce Zákon o zaměstnanosti Vyhláška o zdravotnické dokumentaci Upozornění na změnu: Zákon o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti Zákon o pojistném na veřejné zdravotní pojištění Zákon o nemocenském pojištění V současné době je třeba dosáhnout transpozice (transpoziční lhůta do 30. 7. 2020) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018, kterou se mění směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „Směrnice“). Směrnice rozšiřuje poskytování odměny za práci na všechny povinné složky mzdy nebo platu vyplácené v souvislosti s vysíláním zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb a dále rozšiřuje povinnosti zaměstnavatele o povinnost poskytovat vyslanému zaměstnanci náhrady cestovních výdajů při cestách konaných za účelem výkonu práce nebo v souvislosti s ním ve smyslu § 152 zákoníku práce. Obojí bude třeba promítnout do české právní úpravy, která oproti Směrnici vychází pouze z úrovně minimální mzdy, resp. příslušné úrovně zaručené mzdy a nezahrnuje sem rovněž ani poskytování náhrady cestovních výdajů při cestách v souvislosti s výkonem práce. V právní úpravě sdíleného pracovního místa se navrhuje v rámci větší flexibility pracovněprávních vztahů s cílem sladění rodinného a pracovního života umožnit, aby si nejméně dva zaměstnanci se stejným druhem práce a se sjednanou kratší pracovní dobou mohli sami po předchozí dohodě se zaměstnavatelem rozvrhovat na tzv. sdíleném pracovním místě pracovní dobu ve vzájemné spolupráci podle svých osobních potřeb a mohli se tak v rozsahu jejich pracovního úvazku (tzn. v rozsahu jejich sjednané kratší pracovní doby) střídat při výkonu práce. V oblasti dovolené se kromě dílčích změn reagujících na potřeby praxe především pokud jde o umožnění převodu části nevyčerpané dovolené do následujícího kalendářního roku, se navrhuje zásadní změna v podmínkách vzniku práva na dovolenou i při jejím čerpání; v zásadě dochází k opuštění principu dovolené za odpracované dny a následného krácení dovolené pro omluvenou nepřítomnost zaměstnance v práci, přičemž vznik práva zaměstnance na dovolenou je založen na jím odpracované stanovené nebo sjednané kratší týdenní pracovní době, od níž se též odvozuje i délka dovolené. Návrh nové koncepce dovolené tak usiluje o přesnější (a také spravedlivější) vyjádření této určující jednotky, a to přeměnou dosavadního dne na hodiny odpovídající stanovené nebo kratší týdenní pracovní době konkrétního zaměstnance. Jen tak může být dosaženo srovnatelné báze mezi zaměstnanci se stejnou týdenní pracovní dobou, a to bez ohledu na její rozvržení do směn. Současně je při stanovení dovolené akcentován princip zásluhovosti jednotlivých zaměstnanců na odpracované době vyjádřený počtem skutečně odpracovaných násobků jejich týdenní pracovní doby v příslušném kalendářním roce. Další navrhovanou změnou je snížení administrativní náročnosti zaměstnavatelů zrušením povinnosti zaměstnavatele vydat zaměstnanci potvrzení o zaměstnání v případě ukončení dohody zaměstnanců činných na základě dohody o provedení práce s výjimkou těch, u kterých je prováděn výkon rozhodnutí srážkami z dohody o provedení práce nebo kteří byli účastni nemocenského pojištění podle § 7a zákona o nemocenském pojištění. Navrhuje se též změna v poskytování náhrady mzdy za dovolenou u zaměstnanců vyslaných do jiného členského státu Evropské unie v rámci nadnárodního poskytování služeb, jimž vz